DENÍK NÁMOŘNÍKA 2014



Psáno v Tyrhénském moři roku 2014

Úvod:
Deník námořníka 2014 sepsal podle svých vzpomínek a za laskavého svolení všech zúčastněných Petr OK2WA. Jestli se události ve skutečnosti odehrály trochu jinak, přičítejte to již pokračující zapomětlivostí autora, nebo také vlivu určitých organických skupin uhlíku, vodíku a kyslíku uspořádaných důmyslně tak, že osvěžují ducha a ničí paměť.

Dovolte mi na začátku několik informací pro ty, kteří už zapomněli, nebo o této plavbě nic nevědí. Stalo se již tradicí, že se na počátku léta ozývají z Tyrhénského moře na radioamatérských pásmech Ostraváci. A také se stalo tradicí psát z této cesty deník, který Vám tímto v jeho druhém vydání předkládám. Pro nás, kteří jsme u toho byli, je to příjemné vzpomínání, pro vás ostatní je to jistě zahřátí na duši a připomenutí, že na světě nejsou jen podzimní plískanice, ale také byla, a je, naděje na pěkné, teplé a suché léto.

Ta loď, na které jsme se plavili, je přes 20 metrů dlouhá plachetnice. Nechejme mluvit technická data:


Obr: Bella v celé své kráse


M/S BELLA - dřevěná dvojstěžňová plachetnice typu Gulet určená k rekreačním, potápěčským a cyklo plavbám ve Středozemním moři. Na rozdíl od běžných plachetnic poskytuje tento typ lodě dostatek prostoru jak ve vnitřním salónu, tak na hlavní palubě.


Rok stavby - 1998, poslední přestavba interiéru 2007, GO motoru a generátoru 2012
Délka trupu 24m, šířka 6,6m, ponor 2,5m
Motory - 2x 220HP Cummins, generátory - 1x 33 kW, 1x 5 kW
Max. rychlost - 8 uzlů, provozní rychlost 5 uzlů
Ubytování: max. kapacita 16 klientů + 3členové posádky 8 kajut pro 2osoby s vlastním WC, 2 kajuty pro posádku
Horní nástavba - kapitánský můstek, kuchyně, 2x odpočinkový prostor se sezením a stolem
Hlavní paluba - na zádi velký stůl se židlemi, 2x prostor na opalování (na zádi a na přídi, případně na střeše nádstavby), žebřík do vody
Navigační zařízení a další vybavení - Vysílačka, hloubkoměr, GPS, kompas
Záchranná výstroj - 30 ks záchranných vest, záchranný ostrůvek pro 25 osob, člun, požární přístroje


K této lodi patří také chápavý kapitán Ivo, který si na radioamatéry zvykl a exponenciálně se každým rokem zvyšující počet natažených drátů, prý antén, bere jako sympatickou úchylku. Když mluvíme o posádce, je tu ještě mladý kuchtík Marek a zarostlý strojník Jirka. Všichni tři jsou na lodi doma a pomáhají zajišťovat ty důležité služby, bez kterých bychom se těžko obešli – chod motorů, chlazení piva i nachystání pozdní večeře.


My – skupina ostravských amatérů ve složení Marek OK2VVD, Marek OK2UDG, Jenda OK2BJJ (ten už je mimo Ostravu ale bereme ho v tomto případě za Ostraváka), Lída OK2UCO a já Petr OK2WA. Všichni natěšení si něco užít, zavysílat si, projít pileupem a mít radost z našeho pěkného hobby v trochu jiném prostředí, kde nejsou mraky, mlhy, zima a letos skoro stálý déšť.


Nezapomínejme také na skupinu sympatizantů, kteří sice úplně netuší „wo co tady de, ale svými zvědavými dotazy nás udržují v pohotovosti a v naději, že alespoň jeden z nich by se mohl chytit a stát se hamem.


Když se mně loni ještě na moři Marek VVD ptal, jestli pojedu i v roce 2014, odpověděl jsem, že se už teď těším a pokud nám to nebude kolidovat s Polním dnem, bude to úplně super. Marek termín objednal a bylo vymalováno. Ale jen jet znova a zažít zase to samé, mně úplně nelákalo. Už se mi začaly v hlavě líhnout blbosti a nápady, ke kterým tu loď prostě potřebuju. Předně mi docela chyběla nějaká rezonanční anténa. Všechna přizpůsobená ocelová lana bych vyměnil za něco, co bude alespoň na jediné frekvenci a v našem pásmu vykazovat přirozenou rezonanci. No a pak mně docela vadilo, že jste o naší plavbě nikdo nic v jejím průběhu nevěděli. Jistě, Marek VVD podává ráno všechny informace v kroužcích na 3,5 MHz, ale co je to proti pěkné, barevné fotce? Nejen mé nápady byly na stole a tak se technická stránka expedice začala slibně komplikovat. „Vyzkoušejme vše co má smysl vyzkoušet a hrajme si naplno!”, znělo v našich duších. Týden plavby by na to nestačil a tak jsme zrealizovali jen něco málo toho dle nás nejzajímavějšího:


  • instalaci GP antény na 50 MHz – známý sputnik

  • instalaci asi celosvětově prvního plnoformátového rezonančního vertikálního delta loopu pro 80 MHz pásmo na moři

  • expediční web stránky, která chtěla pravidelně aktualizovat

  • tradiční účast pileup stanice v závodě CuC

  • testování a trápení všemožných zařízení, zejména Markova šulina (pro neznalé není to nic co by na Markovi zajímalo ženy, ale jen TRX Kenwood TS480HX v jazykové úpravě OK2RZ)

  • požívání, popíjení, koupání, slunění a blbnutí

  • dobrá parta, pobyt na moři, návštěvy zajímavých míst a lokátorů

  • a samozřejmě vysílání, vysílání a vysílání.


Den nultý. První polovina roku 2014, Ostrava a Veselský kopec. Připravujeme naši dovolenou. Někdo nevěří, někdo věří. Rezonance. Balun. Máme model lodi v plné velikosti.


Den nultý vlastně nikdy nenastal. Vše podstatné se dělo v posledních dnech před expedicí a předznamenalo úspěchy na ní dosažené. Tvrdím, že vše chce své. Žena chce muže, muž hračku a anténa rezonanci. Pokud nemáte takový ranč jako Jirka RZ, budete vždy, zejména na krátkých vlnách volit kompromis. Kam by se mohl vejít takový delta loop ? Je hezky velký, umí být rezonanční, vyzařuje tam, kde je potřeba a s dobrou účinností. No nebudu se chlubit tím, že ho mám doma. Ale to není ono. Chce to něco více... na LOĎ! Tam je místa dost a můžeme s ním i otáčet. Veden touto ideou, jsem už minulý rok tajně loď důkladně prohlédl. Prostudoval jsem literaturu, web, ARLL antena book a jiné antena booky a dospěl k názoru, že to půjde. Ještě víc mně motivovala skutečnost, že to asi nikdo nezkusil. Nikde ani zmínečka a jsem si jist, že by se určitě někdo rád pochlapil. To byla teprve motivace! Marek VVD vyjadřoval nezájem se slovy „ta G2RO už tam je a chodí…, „lano je taky dobrý…, „to se tam nevejde… a tím mně jen více a více utvrzoval v tom, že to zkusíme. Ten nápad byl tak nakažlivý, že nakonec Marek vyměkl a na polním dnu se zjevil se stometrovým klubíčkem hezkého, izolovaného, měděného lanka a pořádným toroidním jádrem. Elegantním obloukem umístil tento poklad na stůl mezi dvě lahve Jelínka a mávaje teatrálně rukou to okomentoval: „Na, hraj si. Za chvíli už jsem motal skoro dvoumilimetrovým drátem proudové trafo jedna ku jedné.


Obr: proudové trafo v první verzi, vpravo „jadérko“ které se se nám zdálo malé. Obojí bylo na nic.


Na Veseláku nejsou stožáry, ale je tam slušně velký televizní vysílač vybavený z venku různými oky a úchyty. Ty jsme použili a natáhli jsme delta loopa pokusně a naležato.


Obr: Až tam, Kam Marek ukazuje, vede delta loop. Naležato.


Dalo nám přibližný to model, který jsme změřili RigExpertem, zastřihli a doladili. Markové připravili Sputnika, rádia, Fernet a já jsem udělal expediční web na facebooku. Expedice Bella 2014 mohla začít.



12. červenec. Den první, Ostrava – Cagliari. Z mokra do sucha a ne naopak. Proč furt lije. Dávám první fotečky na web. Miláno oóó Miláno. Noční bojovka v Cagliari, při které nikdo moc nefňukal.


.... Je kalné ráno a v očích mám tmu, ve vlasech mokro. Nádraží v Dobré tone v mlze a to že je léto, vidím jen v kalendáři.


Obr: Vypadá to lépe, než to vypadalo ve skutečnosti. Mlha a mokro.


Sedám so do vlaku a hned ve Frýdku-Místku potkávám stejně naladěného Fleše (srandista, pařič a v civilu soukromý podnikatel v oboru oprav elektroniky – ale bez koncese). Celou cestu nadáváme na počasí. Zbytek skupiny nakládáme do vlaku směrem Praha v Ostravě-Svinově.


Obr: V RegioJetu projevujeme radost.


Zábava ve vlaku se slibně rozvíjí, zásoby jsou důkladné. Už v Olomouci jsme zahřátí a sluníčko nám začíná svítit. Dávám první fotky na web a otvíráme další koncovou elektronku. Praha nás vítá vesele, už na nádraží doplňujeme dva kapesní budiče fernetového typu. Alespoň se nám dobře čeká na autobus z nádraží na letiště.


Obr. Jenda BJJ s malým budičem 0,25 kW. Taky si dal.


Na Ruzyni nás prohlížejí nějak důkladněji ale vše je v pořádku a my se objevujeme v Miláně.


Obr: Hlad je nejlepší dodavatelský kuchař.


Cestování letadly je pro každého. Svou snadností a dostupností se z létání stala pomalu druhá tramvaj a tak jsou letiště nabita malými i velkými cestujícími. Každý někam spěchá, všude je nervózní atmosféra. Nic pro nás, my jedem na dovolenou, vstříc novým námořním dobrodružstvím. Rychle se odbavit a bleskem do letadla na Cagliari, přístavu na ostrově Sardinie. Přilétáme už v podvečer a nemáme ani ponětí, kde tady seženeme Bellu. Marek volá na loď a zjišťuje, že musíme do místa nazvaného Marina di Capitana, což je dle místních někde za městem. Jiné podrobnosti nejsou známy. Šikovná slovenská tanečnice (opravdu!) nás naviguje z nádraží do centra města. Tam moc nemají potuchy, kde to je, ale prý tímto směrem, ukazují rukou.


Kupuji nám lístky na městskou dopravu v příšerně složitém a pomalém automatu a za něco přes 1 euro nastupujeme do autobusu, který má jet více jak 40 minut. Řidič nemluví žádným nám srozumitelným jazykem a tak když na nás začne křičet a něco živě gestikulovat Italsky ze své kukaně, raději vystupujeme. Dodnes nevím, jestli jsme vystoupili správně. Je noc a na osamělé zastávce, na kterou jsme došli, ukazuje jízdní řád, že dnes už nic nejede. Vydáváme se tedy na cestu směrem, kde tušíme moře a za pár minut už nás míjí autobus s nápisem Marina di Capitana. Ti Italové to mají nějaké divné. Jdeme po kraji cesty husím pochodem hlubokou tmou a vše nám začíná připomínat noční, dobrodružnou bojovku. Na každém rozcestí se dohadujeme kam jít, není se koho zeptat. Z lodě dostáváme informaci, že pro nás už jelo auto, ale musíme říct, kde jsme. Proklínáme řidiče a jdeme alespoň pořád jedním směrem. Ještě, že Sardinie není veliký ostrov, ne více jak po tři sta kilometrech bychom měli vždy dojít k moři. Jsme už trochu uondaní cestou a začínáme trochu remcat. Ne tak Jenda Bajaja. Ten šlape, až se za ním práší a ani slovo neřekne. Prostě železný muž.


Obr: Noční sardinská bojovka


Bojovka končí na křižovatce kousek od mariny, kde nás řidič prostě náhodou objevil. Po troše bloudění nás čeká laskavé a vřelé přijetí na lodi, vždyť s některými jsme se rok neviděli! Večer končí hezkým posezením, pivíčkem a nějaký fernetek se taky našel.


13. červenec. Den druhý, Cagliari – Marina di Capitana JN49PE – Hnusně už bylo. Sputnik vypuštěn. Big loop on the air. Proč nepotřebujeme uzemnění, ale máme ho.


Vstáváme do krásného rána, všude teplo, slunečno a na obloze ani mráček. To je krása! Stejně jako my, vidí tohle počasí poprvé i stávající posádka. Celý minulý týden měli zimu, větrno a vlny přes metr veliké. Jsou bledí, naštvaní a naše informace o hnusném počasí doma je moc nerozptýlily. My doufáme, že si plavbu užijeme lépe.


Obr: Sardinie nás vítá skvělým počasím a teplem (není na fotografii)


Dáváme se do práce, Markové chystají s Jendou zařízení, na přední stěžeň se instaluje napevno anténa – Gépéčko na 50MHz zvané Sputnik a věšíme také krátkovlnnou anténu G2RO. Letos na to jdeme vědecky, všechny antény měříme RigExpertem a sledujeme, jak si v tomto prostředí vedou. Obvyklý PSV metr ukáže jen jakýsi základní údaj, ale takhle vidíme anténu jako celek se všemi -ancemi, které anténa má. Při tom zjišťujeme, že okolní prostředí antén je složitější než jsme si mysleli. Na RigExpertu vidíme u každé antény mraky dalších rezonancí. Co to jen může být? Uvědomujeme si, že na lodi je mnoho dalších lan v podezřelých délkách a ona nejsou většinou mezi sebou nijak elektricky spojena, jen mechanicky, dřevem. To vytváří spoustu dalších parazitních prvků, které rezonují a rezonují. Ostatně letos se budeme v anténách hodně zabývat rezonancemi.


Marek 2UDG chystá uzemnění. Bude připojeno na kovovou zátěž v kýlu lodi. Marek to dělá pořádně, oko, drát, všechno čisťounké, na kov očištěné. Provokuji otázkou „Na co vám to kluci bude? Budete mít rezonanční, smyčkovou anténu! Ta uzemnění nepotřebuje. Marek mně uzemňuje: „Ještě ti to nejede…

Zatímco všichni pilně pracují, jen já chodím po lodi a měřím. Jen metrem. Ten delta loop tady musí vejít. Se svolením kapitána vytahuji jednu malou kladečku na každý stěžeň a přes ně protahuji drát. Pokračuji na špici lodi a od ní vedu drát zpět do prostředka lodi. Zadní část vedu obdobně, jen to trochu více připomíná štupování obrovské ponožky, v zadní části je mnoho lan a ráhen a tak to není na první pokus. Oba konce drátu se mi správně potkávají přímo nad radiokabinou. Tím je první část hotova – smyčka se vlezla. Instaluji připravený balun navinutý jako proudové trafo 1:1 a začínám měřit.



Obr: Prostě mi to feritové jádro nechutnalo


Výsledek je strašidelný a RigExpert v podstatě říká, že je celá smyčka k ničemu. Sahám do kapsy, vytahuji Amidon červený 42 a motám balun ještě jednou. Tak to je jiná káva, i když mi nesedí impedance v rezonanci. Ještě jsem zvládl dvě převinutí, než jsem byl spokojen. Posádka se diví mé houževnatosti, na střeše radiokabiny jsem byl snad stokrát. Ale anténa je v rezonanci a se správnou impedancí.



Obr: Bella je on air


Teď tady máme první na světě mobilní delta loop na osmdesátimetrové pásmo na moři! Těším se k rádiu, které mezitím Markové se svou příslovečnou pečlivostí připravili. Na stole trůní skoro stejná sestava jako v minulém roce. Kluci spouštějí provoz, píšu první informace na naše stránky a Bella 2014 je On the Air.


Podmínky na pásmech nejsou nic moc, k mému velkému překvapení je také padesátka úplně potichu. Večer otevíráme pár dobrých lahví a zábava je poprvé i rezonanční.


14. červenec. Den třetí, na moři JN49TH. Výprava do neobsazených lokátorů. Magická padesátka. Skvělé koupání se skvělým počasím. Ionosféra zlobí. Účastníme se v CuC

Jako každý rok chceme během naší expedice umožnit našim kamarádům na pevnině udělat spojení s mořem a to netypickým provozem. Jsme připraveni na všechna alotria ionosféry a na pásmu pracujících radioamatérů. Pojedem do exotických lokátorů a budeme vysílat z lodi do ztrhání rádií, akumulátorů a těla s duchem pohromadě.


Obr: Letošní setup ham radia na Belle. Lahev Jamesonu není poloprázdná ale poloplná


Obr: Bezdrát se bez drátů neobejde. Nohy si na zdroji ohřívám já.



Letos, kromě vysílání na rezonanční anténu, účast v závodě CuC, vysílání SSTV jsou naplánovány další chuťovky. Marek VVD naplánoval výlet do neobsazených lokátorů JN50 a JM59. Minulý rok bylo vysílání z JN50AX celkem úspěšné, i když lepší podmínky na šestimetru se ukázaly o den dříve. Ve chvíli, kdy vyjíždíme na moře, nás anoncuji na webu a spouštím maják na 50MHz. Magická padesátka se projevuje ale bohužel opačným směrem. Během celé akce se nekoná ani jedno spojení. Nikam jsme se neodrazili, nedovolali a nikoho ani neslyšeli. Kdybychom neměli pořádně změřené a osvědčené GP, nevěřili bychom tomu.

Svůj provoz začínám po obvyklých ranních relacích Marka VVD. Padesátka nejde a tak jdu po pásmech dolů. Na 28 MHz je taky ticho, kouknu na sedmičku, taky nic. Už se děsím, že buď úplně zmizela ionosféra, nebo máme někde nějaký problém. Volám také výzvy na čtrnáctce a po pár spojeních se jdu raději koupat. Blbneme v krásně teplé vodě pod horkým sluncem a azurovou oblohou. Naše společnost je veselá, radujeme se a užíváme si.



Obr: Šťastná víla Fernéta



Odpoledne se vracím k rádiu a štěstí mi přeje. Z ničeho nic začíná na mně slušný pileup. Skvěle si užívám svižný telegrafní provoz po celé Evropě a občas i zámoří. Po devadesáti minutách podmínky klesají. Prolaďuji pásma a dělám první a poslední čtyři spojení na padesátce s Ukrajinou a Itálií. V závodě CuC na 80m zahajuji včas ale neslyším na pásmu mikoho. Ionosféra se ukazuje stále v horším světle a tak udělám první spojení až 12 minut před koncem závodu. Z ticha se objevují velmi slabé stanice CuCáků a ke konci závodu už mám v logu osm spojení. No nic moc, ale když uvážím, že ostatní jedou s pěti watty…. I přes utrpěnou porážku to byl zajímavý experiment a stanice jsou i po ukončení CuCu dále velice pěkně slyšet. Škoda, že se podmínky objevily až ke konci závodu. I tento den rezonujeme dlouho do noci.


15. červenec. Den čtvrtý, na moři JN40UC. Ionosféra pokračuje špatným směrem. Sardinie je krásná. Romantický domeček na ostrově. Středomoří mi nikdy nezevšední.

Vstávám v okamžiku, kdy Marek VVD a Jenda BJJ končí své ranní relace. Pochvalují si výborné reporty, které dostávají od účastníků kroužku. Delta loop je v rezonanci, Šulin dává 200 wattů a kluci jsou spokojeni. Určitě je lepší jako stávající lano. Prostě rezonance plnoformátového prvku má něco do sebe. Po spojeních do ČR sedám k rádiu já. Cékvím až se akumulátory prohýbají, ale podmínky po Evropě jdou dolů tak moc, že není co dělat. Skáčeme do vody, potápíme se a blbneme.

Jenda BJJ je borec. Překvapuje svou vitalitou, smyslem pro humor a obrovskou životní zkušeností. Upřímně obdivujeme jeho energii a životní elán. A to není všechno, Jenda dokonce využívá nabídky potápěčů a jde se potápět s nimi. Realizuje hluboký ponor do hloubky šesti metrů, wow !



Obr: Jenda BJJ ( 83 let ) plný elánu


Navštěvujeme malý ostrůvek v moři. V krásné přírodní scenerii objevujeme starý, napolo zbořený zděný domek s úžasným výhledem na zátoku. Sedím na jediném schůdku, který ještě zůstal, a přemýšlím o tom, kdo jej tady postavil a jak si tady žil. Vidím před sebou starého rybáře, který se každý večer vrací zmožen svou těžkou prací. Sám na ostrově tráví své dny a nikdy nenajde svého nástupce. Jen ten domek po něm zůstává.


Kluci dělají důležitý test. Napadlo je, že Bella není zcela dokonalá. Prostě na ní něco chybí. Něco, co bude opravdu bomba. Něco, co ji dostane do vyšší ligy lodí. Má stěžně, kuchyni, kajuty, radioamatéry s anténami, potápěče, ale nemá… bazén. Ten kluci objevují ve strojovně, nafukují jej a se smíchem oznamují kapitánovi Ivovi tenhle upgrade. Ale bazén není pro vodu, ale pro koupající se. Do bazénu skáče Marek, Jenda, děcka a to je na bazén o průměru 150 cm s hloubkou 30 centimetrů moc. Už nezbývá místo pro vodu. Bazén je prostě úplně plný amatérů, plněných fernetem.



Obr: Rozkoš z koupání v bazénu.


Užíváme si vody, skáčeme z lodi (já ne), potápíme se a blbneme s děckama. I Marek VVD jde plavat a plní tak svůj plán koupat se jednou tolik, co minulý rok. Třikrát.


Obr: Marek se do vody opravdu těšil


Pohledem z lodi vidíme, že tady na obvyklé pláže nenarazíme. Přímo z vody ční vysoké, vápencové skály. Sledujeme, že jsou protkány různými cestičkami, vedoucími dírou do nitra skal. U některých děr kotví lodě. Kapitán napřed fabuluje, že tudy ty lodě jedou dovnitř a pak, usvědčen z kecání, vysvětluje, že to jsou vstupy do jeskyní. Loď prostě vyhodí turisty na umělé molo a ti za kulatá Eura jdou na prohlídku. I my chceme něco takového vidět. Kapitán nás bere k jeskyním, které nejsou obsazeny turisty.


Obr: Jeskynní vstupy


Přistáváme se člunem a procházíme obrovskými skalními proláklinami, které ve vápenci vytvořila za miliony let voda. Tyhle jeskyně tu budou ještě dlouho po nás.


Obr: Jeskyně uvnitř


Celé video Jeskyně uvnitř najdete na  http://youtu.be/59VZiMo-neI


Večer navštěvujeme městečko s neitalským názvem Arbatax. Spojení středomořské atmosféry, luxusního počasí a dobrého jídla vytváří neopakovanou atmosféru. Ti Italové prostě nevědí, v čem žijí. Myslím, že by se mi to nikdy nezajedlo.



16. července 2014. Den čtvrtý, pobřeží Sardinie JN40TF. Vápencové útesy. Kašleme na rádio a jdeme do jeskyní. Podzemní řeka. Jak to bylo z fišpiknikem. Sardinie není Itálie.


Rádio stále nechodí, potvora sluníčko nám ale připravilo skvělé podmínky na koupání.

Během dne navštěvujeme jeskynní komplex Grotta del bue marino. Z mola jdeme rovnou k pokladně a pak, po chvíli čekání, nás šikovná průvodkyně, za mrzký peníz ale s pěknou angličtinou, vede do jeskyně.


Obr: Vstup do jeskynního komplexu


Ta naše je vytvořena podzemní řekou, která teče už milióny let skalami a za tu dobu vytvořila z kdysi jemné, vlasové trhlinky, širokou, dlouhou jeskyni.


Obr: mapa jeskyní Grotta del bue marino


V zimě, kdy je sladké vody dost, je jeskyně nepřístupná. Sladká voda se tlačí z ostrova do moře celou šířkou dna. Prý to není pro návštěvy bezpečné. Myslíme si o tom své – spíše v zimě Italové nechtějí dělat a taky tady nebudou turisté. V létě, kdy je sladké vody méně, převezme nad částí jeskynního komplexu vládu moře, které se nahrne na místa uvolněná sladkou vodou. Sladká i slaná voda se tak mísí někde uprostřed, mezi mořem a skalními, člověkem dodnes neprobádanými, dutinami. Jeskyně mají jako obvykle pěknou krápníkovou výbavu, stalagnity se blíží ke stalagnátům o milimetr za rok. Při výšce stropu přes deset metrů už tady rostou pěkně dlouho. I fauna je tady specifická.


Obr: Tady se v zimě valí sladká voda, v létě slaná


Průvodkyně mluví o zvláštním druhu mloka, který je skoro průhledný a úplně slepý. V jeskyni, kde není žádné světlo, je zrak nepotřebný a evoluce jej v případě tohoto tvora zcela zavrhla.


Večer kotvíme v Dorgali. Je to malé sardinské přístavní městečko s jako všude neopakovatelnou atmosférou.


Obr: Bella na kotvě, my v Dorgali


Už minulý rok jsme měli velikou chuť dát si pravou, čerstvou středomořskou rybu. Jak si jistě pamatujete, na rybu jsme minulý rok nějak nenarazili a skončilo to steakem. Chuť nám ale zůstala a nejedna diskuse před plavbou se tímto tématem zabývala. V Dorgali jsme našli výbornou restauraci kousek od moře. Paní majitelka nás láká a ukazuje nám na tácu opravdu čerstvé, dnes ulovené ryby. Z přinesených ryb si vybíráme a pijeme skvělé sardinské víno. Po chvíli nám přinášejí ryby skvěle upravené a na místě nám je nezvykle přímo před očima filetují.


Obr: Spokojený Fleš



Obr: a Marek


Obr: a Já. Celý rok jsme na to čekali.


Je radost pohledět na práci místní číšnice, na které je vidět, že se opravdu těší, až jejím hostům bude chutnat. A chutnalo skvěle. Dobře nasyceni a naplněni se dáváme v restauračním vinném obchůdku do řeči s majitelkou a chválíme Itálii. Se zlou jsme se ale potázali, dozvídáme se jedovatým tónem, že Sardové nejsou nějací Italové. Mají svou svébytnou historii a mnohokrát Italy napálili. Vysvětlujeme svou neznalost a majitelka nám obšírně objasňuje rozdíly. Na konec dlouhého dne jsme si kromě zážitků a dobrého jídla odnesli i poučení.


Večerní posezení na lodi pokračuje v duchu skvělého zážitku. Vzpomínáme na večerky na frekvenci Dědkorundy a Marek VVD je tak nostalgický, že si musí večerku zahrát alespoň improvizovaně. Bere do ruky hřeben, kus igelitové tašky a těmito skromnými prostředky spolu se svým uměním vytváří nástroj, na který večerku slušně hraje. Ten tu muziku fakt umí.



Obr: Marek VVD hraje večerku


Celé video Marek VVD hraje večerku najdete na: http://youtu.be/0F8gRyAMpGg


17. července 2014. Den pátý, na moři někde kolem JN50AL. Biorytmy. Cesta do lokátorů JM59 a JN50. Devět hodin plavby. Tavolara není Traviata. Večerní procházka. Průser nakonec.


Dnes bude den naší nejdelší plavby. Chceme navštívit slíbené lokátory JM59 a JN50. Pokud vím, naposledy v nich byl provoz minulý rok a to z naší expedice. Docela se rozmýšlíme, protože podmínky šíření jsou trvale k ničemu, sluníčko sice svítí, ale parametry SFI nám nedávají moc nadějí. Marek VVD s Jendou BJJ si opět pochvalují reporty, které dostali na třiapůlce z domu při ranních relacích. Když nad tím tak uvažuji, vlastně jsem je nikdy v provozu neslyšel. Zatím co oni dva jsou ranní ptáci, já vydržím dlouho do noci sedět a kecat a ráno zase dlouho ležet. Protože na lodi není kam vstávat, podřizuji se přirozenému biorytmu a užívám si maximálně přirozený spánek v době, která je mi nejbližší.

Nejen rytmus spánku máme vnitřně dán. Čtenáře určitě bude zajímat nejen to, jak jsme vysílali, ale i jak se vlastně na takové lodi žije. Začnu stravou a pitím, tam je začátek všeho. Na lodi Bella se všichni stravujeme pod dohledem profesionálního (ano bere za svou práci plat) kuchaře Marka. Ten zajišťuje všechny potřebné nákupy, skladování a hospodaření s potravinami. Ráno je pro nás připravena snídaně formou švédského stolu na české lodi, konzumovaná na čínských plastových talířcích. Po ránu stejně nikomu nic nechutná. Oběd je teplý, obvykle nějaká polévka. I zde nikomu moc nechutná, ale to zejména proto, že je horko. Večeře je také teplá a ještě k tomu, pokud Marka ukecáme, je večeře druhá, krájená, kolem půlnoci podávaná, kterou s chutí sezobeme k dobrému pití. Od rána pijeme vodu z chladícího automatu (fuj), pivo z bečky Radegastu, také chlazené a ledové nápoje z místní ledničky. Tam je nám k dispozici ledové (nikoliv ledové, ale chladné podle teploty) červené a bílé stolní víno, stokrát lepší než cokoliv stejné třídy v česku. V mrazáku ještě leží na kost zmrzlé likéry. Kávu vaří Marek ochotně a ta, pokud ji nerozlijeme (Jendo, ještě jednou promiň), je vítaným povzbuzením. S kuchyní se můžeme všichni seznámit důkladně při povinné službě. Každý lodní pasažér si ji vyzkoušel. Prostě celý den je k dispozici dvojice námořních kuchtíků, tvořená dvěma lodníky, kteří ochotně uklízejí. Nic horšího, než vojna to není.


Obr: Vzpomínka na vojenské časy v podání Petra WA a Fleše


Spíme v kajutách. Vlastně jen já, Marka VVD, který byl už podruhé můj spolubydlící, reprezentuje jen taška. V kajutě ho vidím, jen pokud si jde zapumpovat. Lodní příručka říká, že pumpování je činnost, kterou provádíte na konci trávicího procesu. Obyčejný záchod by na vodě fungovat nemohl, to by byla loď po pár hodinách na dně. Proto má záchod dvojčinné fekální čerpadlo a uživatel musí po použití chlapsky a svižně několikrát zatáhnout za pevnou ručku. Výsledkem je neobvyklý, ale zcela nezaměnitelný pumpovací rituál, u kterého se pokaždé směji. Představuji si morbidně, co by to dělalo s rybami, kdyby nebyla na Belle fekální nádrž….


Tak, popis stravovacího rituálu máme za sebou, čurání je prostší – prostě se postavíš na závětrnou stranu lodě, pohodlně se opřeš o lano nebo zábradlí a koukáš, abys neměl mokré cvičky. Večer je rovněž důležité v této pozici neusnout.


Znovu spouštím stowattový maják na šestimetru, jede celou trasu do cílového bodu. Do čtverců JM59 a JN50, tedy do rohu, kde se stýkají, jsme dorazili kolem poledne. Jakýkoliv pokus o spojení byl marný. Nechodilo vůbec nic. Dokonce i mobily zdechly a jen tupě píšou No signal. Sluníčko asi šlo úplně dolu s aktivitou a tak jsme sice aktivaci čtverců udělali, ale nikdo o tom neví.



Obr: Když na pásmu nic není


Kapitán Ivo se dívá na naše zklamané obličeje a veze nás zpět k Sardinskému pobřeží. Cílem je ostrov Tavolara, kde máme dnes přenocovat. Ostrov leží nedaleko přístavu Olbia, cíle naší cesty.


Video nedaleko ostrova Tavolara najdete na: https://www.youtube.com/watch?v=DPhtWpbO8fw&index=2&list=UUXmLkQKat8J3Yz7MbMnVgeg


Obr: Ostrov Tavolara


Přistáváme u mořské kosy, táhnoucí se z velikého ostrova Tavolara daleko do moře. Je večer, na ostrově je klid a ospalá pohoda. Několik otevřených restaurací se ani nesnaží předstírat zájem a tak jdeme dobře nasyceni lodním kuchařem Markem rovnou na procházku.


Obr: Pláž ostrova Tavolara


Zde, už poněkolikáté během naší plavby, objevujeme překrásnou přírodu, zleva a z prava omývanou mořem. Horký písek už vychladl a jen příjemně hřeje do nohou. Za obzor zapadá rezavé sluníčko, opotřebované po celodenní pouti oblohou.


Obr: Západ Slunce na Ostrově Tavolara


Procházíme se po turistických cestičkách, které místní upravili jako naučné, na panelech je zejména pro děti zobrazena fauna a flóra a tabule hravou formou vysvětlují, co se tady dá vidět. Na ostrově mají také docela velké letní kino. I když hraje jednou týdně, nechápeme, kdo tu do kina chodí a jak jej místní naplní. Naše malá víla Klárka nám tradičně předvádí své těžko uvěřitelné gymnastické umění přímo na pódiu kina. Závidíme jí její ohebnost, nikdo z nás by se asi z té polohy už nerozplantal.


Obr: Klárka nám předvádí, jak fantasticky může být člověk pružný. Ale není taková zadarmo, jsou za tím léta tvrdého cvičení a odříkání si.


Obr: Když myslíte i na děti


Takřka potmě opouštíme ostrov Tavolara a jdeme slavit pěkný den na loď.


Obr: Foťte fotografa ! – Marek UDG


Celý den nám otráví jen obyčejná SMS zpráva, že náš let z Olbie do Milána je zrušen. Vedeme dlouhé diskuse, jestli je to vtip, hoax, nebo pravda. Během dne ověřujeme přes Ostravu, že to pravda je a že se nemáme jak dostat zpět. Pověřujeme Ostraváky nějakými úkoly a házíme to za hlavu, ještě máme dva dny dovolené, to se nějak vyřeší.


18. červenec. Den šestý, Tavolara – Olbia JN40UV. Vrak lodi. Potápíme se. Olbia nezklame.


Noc byla klidná, v laguně ostrova Tavolara moře lodí nehoupalo a tak jsme spali v nezvyklém klidu. Každé malé zahoupání totiž způsobuje v lodi vrzání a skřípání, jak se vzájemně spojené dřevěné části lodi o sebe třou. Ten zvuk je tak hlasitý a nezvyklý, že lodníci raději spí nahoře, na palubě.

Lodník Jirka bere člun a veze nás kolem vraku lodi, ztroskotané před mnoha léty. Nad vodu ční zbytky kabin a pozorujeme také úplně zrezavělé lodní motory.


Obr: Starý vrak lodi u ostrova Tavolara


Video Starý vrak lodi u ostrova Tavolara naleznete na: https://www.youtube.com/watch?v=mMHR45of-ZA&list=UUXmLkQKat8J3Yz7MbMnVgeg&index=1


Nikdo z posádky gumového člunu není tak zkušený aby se tam odvážil a Jirka nás tedy vysazuje na skalisku poblíž. Trávíme dlouhé minuty ležením na vodě a šnorchlováním. Podvodní příroda je fantastická, i obyčejná ježovka je pod vodou nádherná. Kapitán zvedá kotvy a my míříme do přístavu Olbia. To město jsem si zamiloval při minulé plavbě a hodně jsem se sem těšil. Úzké, kamenné a horké uličky historického centra, obvyklá turistická zóna s malebnými restauracemi a středomořská atmosféra jsou místem, kam patřím.


Obr: Krásné uličky Olbie


Usměvaví Sardové (pozor, ne Italové), ochotně obsluhující v restauracích, si váží každého zákazníka a určují nám, Čechům, standard, kterého asi tak rychle v našem pohostinství nedosáhneme. Prostě krize ještě asi byla malá…. Jdeme nakupovat do Olbie. Objevujeme obchod, kde mají vinný výčep, tady nám do kanystříku načepují víno stejnou pistolí, jako si u benzínky tankujete naftu. Zní a vypadá to tak neuvěřitelně, že ochutnáváme a už se nám čepuje slušné bílé i červené víno k odnešení na loď. Odcházíme jako spolek neléčených alkoholiků, každý v ruce kanystr vína.


Obr: I tak se dá čepovat víno.


Nedaleko od nás kotví ukrajinská loď. Prý sesterská a z posádkou se naši námořníci znají. Jsem vyslán, jakožto člověk vládnoucí jejich jazykem, vykonat návštěvu. Doprovázen Lídou se seznamuji se se dvěma fajn námořníky. Otevíráme lahvinku a rozebíráme těžkou situaci na Ukrajině. Fakt to ti lidé tam nemají lehké.


Večer je ve znamení důkladného mejdanu, bavíme se dobře hluboko do noci.


19. červenec. Den sedmý, Olbia JN40SW. Simuluji kapitána. Záchrana člunu. Lístky jsou na světě. Trajekt s kobercovým piknikem. Proč nechtějí české pianisty.


V Olbii kotvíme podobně jako minulý rok až v samé hloubi Olbijského přístavu, skoro v centru města a tím je to pro nás bez koupání. Kapitán Ivo si ví rady a vysílá svého syna Raďase se člunem a šesti odvážlivci prostředkem přístavu o několik kilometrů dál, kde je moře už zase čisté. Po chvíli jízdy si uvědomujeme, že Raďasovi je hodně málo roků a ani jeho vyspělý vzhled a značné námořnické zkušenosti mu neumožňují člun řídit. V tom nás dohání člun lodivodů následovaný policejním člunem a já si stoupám ke kormidelnímu kolu, abych alespoň simuloval, že řídím se zapomenutými papíry. Všichni jsme si dost oddychli, když nás minuli. Přistáváme na pláži a blbneme ve vodě jak nejlépe umíme. Ani jsme nepostřehli, že náš člun nabral z vln vodu a pomalu se potápí. Opravdu rychle se stávám lodníkem a spolu s Raďasem člun zachraňujeme. Startovací baterka je úplně potopená, kontakty ve slané vodě jen šumí a Raďas se skoro modlí, ať nastartujeme. Nastartoval a s pocitem kapitánů Titaniku vytahujeme zbylou posádku přes bort člunu. Návrat byl slavný a Raďasova pýcha plynoucí z pocitu zachránce tonoucích byla nezměrná.



Obr: Vládce radiokabiny si lebedí obklopen českými nymfami v Tyrhénském moři


Protože ještě stále nevíme, jak se dostaneme domů, navštěvujeme místní letiště. Kluci mně, už tak dost naštvaného, štenkrují, ať tam dám průchod svému vzteku. Na letišti je ale jen agentství společnosti EasyJet, tedy jinak řečeno nešťastná paní, zaměstnankyně letiště, která jen ví, že tady letadla EasyJetu lítají. Ochotně mně nechává zavolat kamsi za moře. Po dvaceti minutách rozhovoru s telefonním automatem a různými operátory pokládám telefon opravdu zdvořile do vidlice a jdu dělat něco užitečného. Nízkonákladovky jsou fajn, jen člověk nesmí mít problém. Pak se projeví, že vlastně nic nemají a neumí. To je prostě daň za nízkou cenu, se kterou se prostě musí počítat. Mezitím mi v Ostravě sehnali lístky a tak máme cestu domu zajištěnou.


Celá situace je ještě zajímavější tím, že náš odlet není z Olbie ale z Pisy. Musíme tedy absolvovat noční cestu trajektem z Olbie do Livorna a pak asi dvacet kilometrů do Pisy. Moc se na to těším, bude to fajn rozšíření našich zážitků.

Končíme radioamatérský provoz z lodi. Delta loopu se moc dolů nechce a zadrhává se v lanoví tak, že musí kluci vylézt až nahoru na stěžeň, kde jej rozmotají. Všechna zařízení balíme a ještě před tím se taky fotíme.


Obr: HAM posádka Bella 2014. Zleva Jan OK2BJJ, Marek OK2VVD, Míša (nadějný HAM), Marek OK2UDG, Petr OK2WA. Lída OK2UCO je neviditelná.


Nikdy jsem se neplavil trajektem. Obdivuji ty obrovské kolosy, ale až do tohoto okamžiku jsem netušil, jak velké opravdu jsou. Trajekt má na délku 175 metrů, 27 metrů výšky, vejdou se do něj všichni obyvatelé Dobré najednou – to je 2 200 lidí a ještě k tomu 750 aut.


Obr: trajekt Olbia – Livorno. Opravdu jsou takhle pomalované


Obr: Srovnání velikosti – zadní vrátka do lodi


S údivem jsme sledovali slušnou čtyřproudou dálnici, vedoucí z útrob trajektu, po které se dlouho hrnuly ty stovky aut. Bylo jich tolik, že jsme měli podezření, že musí někde jezdit dokola. Italové to mají skvěle zorganizováno. Za půl hodinky je trajekt prázdný a může začít naloďování. Vše sledují lodníci v bílých košilích stále hotovi k drsnému pobídnutí nebo laskavé radě. I my se naloďujeme se všemi auty. Ty musíme nechat dole, zůstat v autě není dovoleno.


Obr: Dveře trajektu se otvírají, připravit, pozór …. Teď.


Obr: Tyhle značky u nás nenajdete


Ptáte se, kde budeme spát? Ano, ani mi to nebylo jasné, ale záhy jsem pochopil kapitánův spěch být na trajektu mezi prvními. To bylo ve chvíli, když zastavil v rozlehlé části šestého mezipatra a se slovy „jsem doma“ odhodil svůj spacák na zem. Měl pravdu, čisťounký koberec na zemi, prostor deset na deset metrů a klimatizace byly opravdu ideální. Rozbalujeme své zásoby, dáváme je doprostřed a po nezbytném focení začíná lodní piknik. Dezinfikujeme své útroby fernetem a jdeme objevovat lodní svět.


Obr: Piknik na lodi v šestém patře. Zleva: Kapitán Ivo, Raďas, Marek VVD, Fernéta, EXIT k nám nepatřil, Marek UDG, Petr WA, Fleš, Míša, Lída UCO, Klárka, Pavla.


Cele video Na trajektu naleznete na: https://www.youtube.com/watch?v=HivOYstI8NU&list=UUXmLkQKat8J3Yz7MbMnVgeg


Nacházíme mnohé restaurace, herny, nakukujeme do kajuty (fuj, ještě, že jsem si ji nekoupil – malinká, a nebyla by tam žádná sranda). Ještě chvíli cítím takový trochu ostych, že jsme jako nějací vandráci, spící na schodech, ale když tak procházím lodí, vidím, že si všichni ustlali tam, kam právě došli. Nejvíce Italů sedí, leží, svačí a baví se pod nápisem „Zde není sezení a ležení dovoleno“. Prostě to mají v krvi. V jedné restauraci, té na špici, nejluxusnější, objevujeme velké, koncertní křídlo. To je něco pro Marka, úplně se mu kroutí prsty, jak chce hrát. Pravda, šortky, tričko a týdenní vousy nejsou ve vysoké společností přímo vítány, ale zde by to snad mohlo stačit. Organizuji druhý pokus. Ten první v minulém roce, se nepovedl. Do La Scaly nás takhle prostě nepustili. Osobně vyhledávám vedoucího restaurace a sděluji mu šeptem tajemství: „Mám s sebou inkognito jednoho ze současných nejlepších českých klavírních virtuózů. Tento skvělý umělec se dlouho rekreoval na moři a v současné chvíli trpí nepřekonatelným, šíleným absťákem a prostě si potřebuje zahrát.“ Já, jeho maestro, se obávám poškození jeho talentu, když si nezahraje. Chce hrát zadarmo, jen prosí, aby nebyl uváděn v novinových titulcích.


Obr: Tak tady nenechali Marka hrát. Srabi


Možná, že už na trajektu někdy byli Češi, nebo jsme byli už dost ožralí, obsluha tento kousek prokoukla a se slovy „zavíráme“ nás odkazuje dál od vysněného klavíru. Marek svou roli hraje skvěle a jeho zarmoucený obličej bude dlouho ve špatných snech strašit obsluhu.


Ulehám ve spacáku na modrý koberec. Jen kdyby ten Fleš tak nechrápal….


20. červenec. Den osmý – Pisa JN53EQ. Dálnice v lodi. Ona tu opravdu stóji... Ovíněná servírka. Italové jsou srandisti a bez Ruštiny se nedomluvíme. Večer vidím stejného tranzita, který mně vysadil v Pise. Tahle dovolená byla opravdu náročná. Co dále - nápadů je dost.


Spím jako miminko, když přesně v šest začne hlučet trajektový rozhlas a ve všech myslitelných tóninách nám italsky sděluje, že budeme přistávat a ať se na to připravíme. To opravdu musíme, naše auta stojí mezi prvními na vylodění a představa ostatních sedmset padesáti aut s Italy uvnitř, objíždějících prázdnou českou dodávku, nám dává nebývalou, skoro vojenskou, poplachovou rychlost.

Z trajektu vyjíždí dálnice vozů. Italové ještě křičí pronto, pronto a popohánějí to nejrychleji, jak to jde. Není divu, za hodinku musí trajekt fičet zpátky. Usedáme do aut, ve kterých se s námi nepočítalo, a absolvujeme krátký dvacetikilometrový výlet z Livorna do Pisy. To vše bez kafe, snídaně a vůbec něčeho, z čeho by měl člověk mít radost. Ivo nás vykládá v Pise, nedaleko šikmé věže. Bouřlivě se v malé uličce loučíme a slibujeme si, že takhle to není naposledy. My, pasažéři letadla, zůstáváme, ostatní nasedají do aut a jedou domů.


Pisa je pro nás novinkou. V minulém roce jsme prošli město módy Milán, dnes nás trochu neplánovaně čeká město historie se svou dominantou – šikmou věží.


Obr: Ona tu opravdu stóji… ( Pavel Zedníček, Valašsko)


Ještě, že to Italové odflákli. Kdyby ji nepostavili na pískovém podloží a ještě blbě, nikdo by Pisu neznal. Sama věž je prostě šikmá. V osm hodin ráno nikdo, kromě Marka VVD, který je ranním ptákem, v ní nevidí nic zvláštního.

Hledáme nějakou kavárnu, kde bychom mohli vykonat ranní kávový rituál. Oni ti Italové nejsou zrovna ranní ptáčata a tak je vše zavřeno. Výjimku nalézáme na konci nějaké via nebo strada vedoucí rovnou od šikmé věže. Dnes, s odstupem času si myslím, že jít do kavárny v Itálii před desátou je prostě kulturní lapsus. Měli sice otevřeno, ale jejich způsob obsluhy v nás vyvolával pocit blízkosti řádného a dobře vybaveného drogového doupěte někde poblíž.


Obr: Jenda OK2BJJ a Marek OK2VVD v inkriminované kavárně, hned poté, co je kelnerka polila mojí kávou


Rozhodli jsme se, že čas, který nám zůstal do odletu, využijeme k procházce po Pise. Ivo tvrdil, že od šikmé věže k letišti je to jen kousek a jde to dojít pěšky. To jo, jenže my nevěděli kterým směrem. Bezstarostně se procházíme, objevujeme jeden krásný barák, muzeum nebo sochu za druhým. Město památek nám ukazuje v klidných ulicích svou plnou, vyspělou krásu a my ji z plna hrdla obdivujeme.


Obr: Takhle krásně se dají udělat obyčejné domovní zvonky (srovnejte v našich domech )


Praktičtěji nadaní členové výpravy cosi mamrají, že cestou na letiště nám není třeba podrážky po kamenném dláždění opotřebit. Zase se stávám mluvčím, a protože nás všechny GPSky opustily, používám stále, i bez baterek fungující nástroj - totiž svou hubu. Italové nám rádi a ochotně pomáhají, ale každý z nich gestikuluje a ukazuje jiným směrem. Následující hodinku bloudíme po Pise, měníce směr po každé otázce kudy na letiště. Potkáváme ochotnou, starší paní, která na nás působí asi nejvěrohodněji. Velmi lámanou angličtinou nám obřadně a komplikovaně vysvětluje cestu. Když se s ní loučíme, hlesne „ škoda, že neumíte rusky...“ Ihned přepínáme do ruštiny a cesta na nádraží je před námi volná. Jedině ona nám poradila opravdu dobrý směr. Italové naprosto selhali. Buď jsou velcí vtipálci, nebo prostě ráno nefungují. Nebo obojí.


Obr: Typická středomořská architektura

Let probíhá v pořádku a pěkně přistáváme v Praze. Česko nás vítá neochotnými lidmi, šíleným vedrem a smradem v autobuse z letiště na vlak. I chování personálu v RegioJetu je ryze české a my už nejsme na pochybách – jsme doma. Večer ve Svinově nás nakládá Ford Tranzit. Je to přesně ten samý, který nás ráno vykládal u šikmé věže v Pise. Osádka už doma spí po tisícikilometrové jízdě a my se teprve suneme domů.

Letos to letadlem nebylo ani pohodlnější, ani rychlejší a o ceně ani nemluvím. Asi se příště nabídnu jako řidič. Jsme unaveni a máme toho dost. Jenda 2BJJ má stále dobrou náladu. Prostě nezmar. Končíme svou dovolenou důkladným oškrábáním špíny doma ve sprše a krátkým večerním pokecem na frekvenci Dědkorundy.


Tahle dovolená byla jedna velká párty. Mělo to obrovskou sílu. Odpočinuli jsme si, vyblbli se a užili jsme si to. Pocestovali jsme hezký kus Evropy vlakem, letadlem, pěšky a lodí. Nikoho jsme v průběhu dovolené, ač je to s podivem, neztratili, nikdo se nezranil a všichni zůstali zdrávi.



Co příště? Máme pár nápadů, jak strávit dovolenou příští rok. Můžeme slíbit, že ty všední a fádní vyhodíme. Ty, které budou nejšílenější, nebo nemožné posoudíme, a realizujeme.

Už se moc těšíme.





Na titulní stranu